STRANA 1
Cesta na vrchol
Tajemství vypláznutého jazyka

.... Michael Jeffrey Jordan se narodil manželům Jamesovi a Delrois Jordanovým 17.února 1963 jako čtvrté z pěti dětí. Michaelangelo, jak ho vtipně pojmenoval komentátor Ronald Lazenby, se narodil v Brooklynu, v New Yorku, ale už od jara 1963 žil s rodinou ve Wilmingtonu ve státě North Carolina, kde jeho otec pracoval jako elektrotechnik a matka byla zaměstnána v bance. Protože měl James nemalý důchod po své dlouholeté službě v armádě (Letectvo Spojených Států Amerických), rodina sirozhodně nežila špatně. Michaelův otec měl silný smysl pro pořádek, byl mechanicky velice zručný a své děti vedl ke sportu. Jednou z jeho zásad bylo, že člověk nesmí mrhat svým talentem a že musí tvrdě pracovat. Hybnou silou v rodině však překvapivě byla matka Delrois, která do svých dětí vkládala nemalé naděje a dávala jim mnoha způsoby najevo, že čím více je jim dáváno, tím více bude od nich očekáváno. Snažila se jim vštípit, že je nesmí zlomit překážky či přechodné pocity úzkosti. Sama se kdysi vrátila se slzami z prvního ročníku školy, protože se jí stýskalo. "Má matka mě tehdy měla posadit na vlak a poslat zpátky," řekla po letech. "Neudělala to, což byla chyba, já tu chybu chci napravit u svých vlastních dětí." Michael jako chlapec nebyl tak zručný jako jeho otec či bratr Larry a podle vlastních slov byl nejlínější anebo přinejmenším nejšikovnější ve výmluvách, když šlo o práci v domě. James Jordan kdysi žertem prohlásil, že je štěstí, že se Michael stal profesionálním sportovcem, protože byl příliš líný na jakoukoli jinou práci. Sám neustále něco util a při práci měl vždy vystrčený jazyk mezi zuby, což byl návyk, který sám pochytil od svého otce. Když o mnoho let později hrál Michael Jordan basketbal, při svých brilantních akcích vždy vyplazoval jazyk také. Tisíce mladých chlapců tedy ted´ hrají košíkovou s vyplazeným jazykem jen proto, že James Jordan kdysi při opravování auta vystrkoval jazyk mezi zuby. Klíč k Michaelově zuřivé soutěživosti zřejmě spočívá v rivalitě se starším bratrem Larrym. Larry byl obdivuhodně nadaný sportovec, měl sílu, talent, ctižádost, ale byl prostě příliš malý, než aby mohl ve sportu dosáhnout toho, co si jeho srdce, vůle a talent zasloužily. Bývalý kouč Chicaga Doug Collins vzpomíná: "Když jsem ho poprvé uviděl - toho malého neuvěřitelně svalnatého mladíka se skvělým tělem, asi kolem 170 cm vysokého - pochopil jsem, odkud pochází ta Michaelova hnací síla." Clifton Pop Herring, který je oba trénoval na střední škole v Laney, kdysi řekl: "Kdyby měl Larry 190 cm místo 170, Michael by možná byl známý jako Larryho bratr a ne opačně." A Michael sám dodává: "Když mě vidíte hrát, vidíte Larryho." Michael a Larry strávili nekonečné hodiny na plácku za domem a mladší Michael, který svého bratra vždy velmi miloval a obdivoval, sváděl s Larrym neustálé bitvy ve snaze dohnat silnějšího a staršího bratra. Larry dlouho dominoval, ale pak Michael během střední školy začal nečekaně růst - a vyrostl mnohem více než kdokoli z rodiny. Než k tomu však došlo, jeho talent se projevoval spíš v baseballu. Basketbal mu připadal spíše jako vzdálený sen, protože i když byl odjakživa výjiomečně rychlý, centimetry mu chyběly a navíc byl hubený. Dokonce se jednu věšel na hrazdu, aby své tělo trochu natáhl, ale to jistě nebylo příčinou jeho pozdějšího růstu. Poprvé zasmečoval, když mu bylo čtrnáct a hrál za Wilmingtonskou D.C. Virgo Junior High School. Vypíchl míč v obraně, předribloval půl hřiště a zasmečoval. "Bylo to takové dětské, jen jsem převalil míč do obroučky," vzpomíná Jordan. "Sám sebe jsem překvapil. Ostatní kluci to také dokázali, ale můj věk a 177 cm výšky to nebylo jen tak něco. Byl jsem na to hrdý." V té době prakticky každý den hrával basketbal se svým blízkým přítelem a spolužákem Harvestem Leroyem Smithem. Svůj vzrůst Jordan nahrazoval rychlostí a soutěživostí. "Trénovali jsme téměř denně," vzpomíná Smith, "a on vždycky musel vyhrát. Když jsme soutěžili a já jsem vyhrál, museli jsme hrát znovu, až dokud nevyhrál. Jinak jsme nemohli jít domů." Toho roku měli oba na podzim nastoupit na střední školu Laney. Pop Hering, kouč školního týmu, je oba v létě pozval do basketbalového kempu, aby se pokusili dostat jako "sophomores"(obdoba druhého ročníku na našich školách) do týmu, přestože byli o dva nebo i tři roky mladší než ostatní hráči týmu, což v tomto věku znamená hodně. Smitha pozval, protože měřil téměř dva metry a Jordana, protože byl tak rychlý. Smithovi bylo docela jasné, kdo z nich dvou je lepší hráč - jednoznačně Michael, přestože byl mnohem menší. Když však nastal den, kdy byla uveřejněna soupiska týmu pro příští sezónu, jeho jméno tam bylo, ale Jordanovo ne. Pro Michaela to byl nejhorší den jeho mladého života. Seznam byl podle abecedy, tak se podíval na jména od J a jeho tam nebylo. Znovu a znovu pročítal seznam a doufal, že se nějak přehlédl nebo že abeceda nebyla správně. Toho dne se vrátil domů sám, zavřel se do pokoje a probrečel celý den. Smith to dobře chápal, věděl, že v takových chvílích Michael nechce nikoho vidět. O mnoho let později trenéři na Laney přiznali, že jejich rozhodnutí nebylo správné, zvláště když Michaelovi nedali najevo, že jeho čas přijde a navíc do týmu vzali jeho blízkého přítele. Na druhou stranu jakoby se Jordanova sotěživost a touha po vítězství od té chvíle ještě zdvojnásobila, jako by se rozhodl, že se to již nikdy nesmí opakovat. Asistent kouče z Laney Fred Lynch později řekl: "Věděli jsme, že Michael je dobrý, ale chtěli jsme, aby víc hrál a mysleli jsme, že rezervní (jayvee - junior vasity) tým je pro něj lepší." Jordan se toho roku stal snadno nejlepším hráčem jayvee týmu. Svou rychlostí zcela dominoval hře a byly zápasy, ve kterých nastřílel přes čtyřicet bodů. Byl tak dobrý, že předzápasy rezervního týmu se staly velice populární a celá škola chodila na utkání školního týmu dříve, jen aby mohla vidět Jordana. Jeho úžasného zápalu pro hru si všimli i trenéři. Ron Coley: "Když jsem ho poprvé viděl, neměl jsem ponětí, kdo Michael je. Pomáhal jsem koučovat školní Laney a když jsme přijeli do Goldsboro na zápas proti našemu velkému rivalovi, vešel jsem do tělocvičny a tam právě končil předzápas rezervního týmu. Devět hráčů na hřišti jen postávalo, ale byl tam chlapec, který do hry dával celé srdce. Hrál tak, že mě napadlo, že jeho tým prohrává o jediný bod a dokonce jsou asi tak dvě minuty. Tak jsem se podíval na tabuli. Do konce nezbývala ani minuta a jeho tým prohrával o dvacet bodů. Byl to Michael a já jsem rychle zjistil, že takový je vždycky." Během doby od vyřazení z týmu až do začátku svého juniorského (tedy předposledního) ročníku na střední škole Jordan vyrostl o více než deset centimetrů. Rychlost měl odjakživa a nyní byl silnější a dokázal smečovat. Střední škola Laney měla najednou velice dobrý basketbalový tým a jeho vycházející hvězdou byl Michael Jordan. Velice tvrdě pracoval na tréninku a dokonce občas tlačil na trenéry, aby byli na jeho spoluhráče přísnější. Sám však na sobě pracoval ze všech nejvíce, o čemž svědčí slova atletického trenéra Rubyho Sutona: "Nikdy nechtěl v ničem prohrát. To měl vrozené. Normálně chodím do školy mezi sedmou a půl osmou ráno. Michael býval ve škole ještě dříve než já. Pokaždé, když jsem vešel a otevřel ty dveře, uslyšel jsem basketbalový míč. Na podzim, v zimě, v létě. Většinou jsem ho musel z tělocvičny vyhnat." Na druhou stranu při hře byl velice nesobecký a trenéři dokonce intervenovali i u Michaelova otce, aby mu domluvil, že musí více střílet. Během Jordanova juniorského ročníku dosáhla Laney bilance 13 vítězství a 10 porážek a v posledním seniorském ročníku dokonce 19:4 a jen nešťastné klopýtnutí v regionálním playoff ji připravilo o účast v celostátním finále.

Bod zlomu - první z mnoha vítězných střel

Již před poslední sezónou v Laney byl Jordan pozván na letní kemp Five-Star do Pittsburghu, kde ohromil mnoho přítomných skautů z univerzit. Přece jen se však o něj neprali tak jako o známé hvězdy ze slavnějších středních škol a Jordan se nakonec rozhodl pro univerzitu North Carolina a kouče Deana Smitha. Jako nováček (freshman) se okamžitě prosadil do základní pětky, což už samo o sobě bylo u kouče Smitha raritou. Přesto ještě stále nic nenaznačovalo, co se bude dít dál. Jordanův tehdejší o dva roky starší spoluhráč a pozdější hvězda Lakers James Worthy říká: "Vzpomínám si, jak Michael přišel do Caroliny jako nováček. Sebevědomý mladík, ne arogantní, ale sebevědomý...v tom prvním roce jsem ho párkrát porazil, když jsme hráli jeden na jednoho. Byli jsme si tehdy hodně blízcí. Věděl jsem, že má potenciál být hvězdou, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že to bude až takové. Párkrát jsme o tom mluvili poději při golfu, jak ohromující to všechno je." Okamžik, který vše odstartoval, přišel již v Jordanově nováčkovské sezóně, 29.března 1982 v Lousiana Dome. North Carolina Tar Heels se dostali až do celostátního finále NCAA, ve kterém nastoupili proti Georgetownu v čele s Patrickem Ewingem. Georgetown vedl v poslední minutě o jediný bod, ale 15 sekund před koncem přišla Jordanova chvíle. Vysoký výskok, jazyk ven a první z mnoha a mnoha vítězných střel, která tentokrát znamenala tolik ceněný NCAA titul. Jordan ve své autobiografické knize For The Love Of The Game o tomto dni píše: "Pamatuji si na cestu do haly, trochu jsem podřimoval a snil o tom, jak střílím vítěznou střelu. Pamatuji se, že jsem se cítil úplně klidný, uvolněný. Nebyl jsem ani vzhůru, ani jsem nespal, bylo to takové příjemné místo někde mezi a já si představoval, že jsem hrdinou zápasu. Viděl jsem sám sebe, jak střílím vítěznou střelu, viděl jsem své spoluhráče, Jamese Worthyho, Sama Perkinse, kouče Smitha. Nevěděl jsem, jestli to je proti Georgetownu anebo v nějakém jiném zápase v některém jiném roce. Poté, co jsme vyhráli, pověděl jsem o tom snu svému otci. Chvíli mlčel a pak řekl: ´Po té střele už tvůj život nebude stejný, synu. Všechno se změní.´ Tehdy jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale nyní, když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že ta střela opravdu všechno začala, že se opravdu změnilo vše, nejen basketbal, ale celý můj život. Myslím, že otec viděl některé věci, které jsem já vidět nemohl. Nejdříve jsem myslel, že do mě jen vkládá otcovské naděje a sny, že mě chce motivovat, ale když se nyní podívám na své děti, dokážu i já rozpoznat některé věci - kdo bude lepší sportovec, kdo bude v životě úspěšnější. Otec jistě dokázal to samé, možná dokázal rozpoznat, které z jeho dětí má zvláštní talent. Možná měl nějaké zvláštní spirituální vnuknutí. Pokud jde o to, myslím, že jsem byl vyvolený, byl mi dán zvláštní dar. Jsem o patnáct centimetrů vyšší, než byl kdokoli z mé rodiny. Odkud se to vzalo? Můj bratr Larry má stejné schopnosti, stejné srdce, ale nikdy neměl stejnou šanci. Proč právě já? Často teď o tom přemýšlím. Myslím, že můj otec viděl věci, které nikdo jiný, ani já, neviděl. Věřím, že je to otcovský dar. Přál bych si, abych si s ním o tom teď mohl promluvit. Kolik z toho, co se pak stalo, opravdu viděl?" I když North Carolina nezískala za Jordanovy éry další titul, Jordan sám hrál tak, že byl v následujících dvou letech vyhlášen nejlepším univerzitním hráčem sezóny, což bylo jedním z důvodů, proč se rozhodl opustit školu již po třetím roce studia a přihlásit se do draftu NBA. Toto jeho rozhodnutí podpořil i kouč Dean Smith, přestože tak ztratil o rok dříve svého nejlepšího hráče. "Navždy mu za to budu vděčný," říká o jeho podpoře Jordan. O dalšímu jeho osudu rozhodlo, přeneseně řečeno, hození korunou. Kouč Smith na přelomu března a dubna 1984 sondoval situaci v NBA a Jordan byl přesvědčen, že půjde do Philadelphie, která o něj měla eminentní zájem. Jak ale ubíhaly týdny, Chicago Bulls prohrávali jeden zápas za druhým a tím pádem se v draftu posunovali stále výš. Tehdejší pravidla draftu byla taková, že nejhorší týmy obou konferencí (toho roku Houston a Portland) losovaly o první dvě volby v draftu a třetího hráče si vybíral tým s třetí nejhorší bilancí, což bylo nakonec Chicago. Pokud by los vyhrál Portland, vybral by si Hakeema Olajuwona a Jordan by skončil v Houstonu. Los ovšem vyhrál Houston, který si vybral jako číslo 1 Olajuwona a Portland dal před Jordanem přednost dalšímu pivotovi, Samovi Bowiemu, což se dnes označuje za největší omyl celé historie draftů. Paradoxní také je, že stejnou náhodou, jakou Chicago získalo Jordana, naopak v roce 1979 přišlo podobným hozením mince o Magica Johnsona, kterého si vybrali Lakers, zatímco Chicago získalo dnes zcela zapomenutého Davida Greenwooda. "Věřím, že na tomhle světě se dějí věci, které nikdo nevidí," vzpomíná Jordan. "Alespoň v mém životě tomu tak je. Jediná univerzita, na kterou jsem kdy chtěl jít, byla UCLA. Ale oni mě nechtěli a tak jsem šel do North Caroliny. Nakonec se to ukázalo jako perfektní rozhodnutí, protože jsem mohl hrát pod Deanem Smithem, který mě naučil, jak důležité jsou základní činnosti ve hře. Když byly v létě 1984 olympijské hry, nejen že se konaly v USA, ale dokonce v Los Angeles, kde máte zaručeno, že bude každý středem pozornosti. Mohl jsem skončit v Portlandu nebo Houstonu, ale já nakonec zakotvil v Chicagu, v jednom ze tří největší měst a tím pádem i trhů ve Státech. Kevin Loughery byl nejspíš perfektním koučem pro mé začátky v NBA, protože dříve trénoval Juliuse Ervinga a tak rozuměl mým schopnostem a poskytl mi svobodu pro můj vývoj. Situace v Chicagu byla pro mě také perfektní a to samé v NBA. Dr.J končil a v centru pozornosti byli Larry Bird a Magic Johnson, takže ode mne nikdo neočekával, že ponesu na bedrech celou ligu, jako když do ní vstupovali Grant Hill nebo Shaquille O´Neal. V Portlandu bych se jako hráč asi nevyvíjel tak rychle, protože tam byl Clyde Drexler a Jim Paxson. Můj vliv mimo basketbal by byl jistě docela jiný, kdybych nebyl v Chicagu, Nike by mě sotva bylo schopno tak propagovat. Věřím, že mé schopnosti by se nakonec prosadily kdekoli, ale mimo palubovku by to v žádném případě nebylo stejné. Takže když se podívám na všechny ty maličkosti, které se nakonec ukázaly jako zásadní mezníky, musím věřit, že v mém životě byl nějaký zvláštní rytmus, nějak duchovní cesta, po které jsem šel, aniž bych tušil, kam vede."

Pokračování na další straně